Změna

Dlouho jsem přemýšlela, jak moc se můj žvot změnil běhěm posledních tří let.
Z dřív naivní holčičky, která si vymýšlela tak neskutečné pohádky, že by jim ani malé dítě neuvěřilo, jsem došla až sem. Postrádaly jakoukoliv logiku ba se proti ní stavili. Vzhledem k tomu, jak snadno ovlivnitelný člověk jsem, co se týče určité skupiny lidí jsem se zvrhla do období temna.
To období začlo z nástupem na střední. Ze začátku jsem pořád byla ta holčička, ale postupně jsem se začala měnit. Teď když se na to dívám s odstupem, vnímám to víc, než kdy dřív. Začla jsem propadat depresím. Proč? Protože jsem otevřela oči a všehcno až moc vnímala, vše si až moc brala. To doma, ve škole, to jak se ke mně lidi stavěli. Stavy naprostého smutku se střídaly se stavy, kdy mozek vypovídal službu a já kašlala na mínění druhých a smála se, až mě břicho bolelo. Mělo to v té době svoje kouzlo, lákavé a podmanivé.
Ruku na srdce. Vyhovovalo mi to, nechtěla jsem něco změnit. Utápěla jsem se v sebelítosti a svým způsobem jsem se toho nedokázala vzdát, i když mi přišlo, že si spoustu věcí odpírám. Řezala jsem se. Hlavně tam, kde to nemohlo být vidět, ne ruce, na těch to vyniklo téměř nejvíc. I když ruce mi posloužily také. Byla to hloupost. Takové hlouposti člověk dělá, ale ne moc dlouho. Dokud si neuvědomí, že to je zbytečné, hloupé, k ničemu a že se bez toho obejde. Taky jsem na to přišla. Díky člověku, od kterého jsem do toho spadla. Teď si přijdu rozumnější. Neberu život tolik vážně, abych z něho měla deprese, i když nálada občas přijde, s tím se nedá moc dělat. Hledám štěstí v maličkostech a snažím se neřešit věc, které řešit nejdou.
Nedávno jsem si otevřela svůj diář z prváku. Bože. Jen jsem nad ním kroutila hlavou. Jak jsem tohle jen mohla napsat? Ptala jsem se sama sebe a krčila rameny nad mojí hloupostí a já nevím čím jiným.
Teď je jen otázka, jestli to, jak jsem se změnila, ze mě učinilo lepšího člověka či naopak....